Jak pracovat se seniory? Jak jim pomoci, ulehčit a zejména neškodit? Jak efektivně provázat služby i pomoc neformálních pečujících tak, aby nestály proti sobě? Jak při této pomoci také pomoci sám sobě a neoctnout se v zoufalé pasti? Těmito tématy se zabývala konference „Pro všechny“, která v uplynulém týdnu proběhla na půdě Krajského úřadu Plzeňského kraje.
„Snažíme se provokativním způsobem hovořit o věcech, které souvisí se stárnutím. Nazývat je pravými jmény, a tím posouvat profesionální pečovatele, poskytovatele sociálních služeb k tomu, aby se věci začaly měnit. Chceme, aby lidé získali inspiraci, ale také si uvědomili, že na péči nejsou sami a že pro sebe i své okolí mohou něco udělat. Řada chyb se opakuje stále dokola, tak se pojďme učit a nedělat je znovu,“ přiblížil hlavní záměr konference Pro všechny organizátor Jakub Žákavec.
Setkání připravili pracovníci pečovatelské služby Doma ve Kdyni a společnost Nestárniblbě. Spojili se s městem Kdyně a Plzeňským krajem, aby inspirovali právě v oblastech péče o seniory. Připravena byla pro poskytovatele terénních a pobytových sociálních služeb, pro pečovatelské služby, domovy pro seniory i pro podporu neformálně pečujících. Mimo přednášek, na kterých Martina Tesařová přenášela o řešení konfliktů, Lucie Vísnerová o paliativní péči a Petra Rohlíková o první pomoci při psychických problémech, se den rozdělil do trojice tematických workshopů. O tom, jak by mohla vypadat „sdílená péče“ vyprávěl přítomným někdejší ředitel odboru sociálních věcí ministerstva práce Martin Žárský. „Martin je skutečným pojmem v sociálních službách. Z praxe zná věci, které už někde fungují, umí propojit terén, pobyt a neformální pečující. Ti totiž stojí různě vedle sebe a vzájemně se dobře doplňují. Mnohdy ale jdou, byť většinou nevědomě, proti sobě. Přitom stačí vhodně podpořit neformálně pečujícího ze strany terénní služby, zároveň jí nebrat její práci a současně ji propojit s domovem pro seniory, protože někdy přijdou chvíle, kdy už je na místně si přiznat, že už to v domácím prostředí zvládnout nejde,“ poznamenala ředitelka pořádající organizace Lucie Routová.
O tom, jak důležité pak je, aby byl “Domov domovem“, hovořila Kristýna Bernášková. Tímto projektem se pořadatelé snaží poradit domovům pro seniory z pohledu uspořádání i architektury, aby byl domov pro klienty příjemnější a pro zaměstnance efektivnější. „Zjistili jsme, že se opakují stále stejné chyby. Třeba v místnostech, ze kterých je nejlepší výhled, jsou kanceláře ředitele a klient se dívá někam do zdi. Mnoho domovů také nemá bezbariérové balkony. Klient se pak na ten balkon nejen, že ani nepodívá, ale navíc mu ten balkon překáží ve výhledu ven. V domovech je málo výtahů, takže jen přesun klientů na akci je pro personál tak vyčerpávající, že na tu akci nakonec chodí jen ti, kteří jsou velmi schopni. Často nevhodně zvolené bývají povrchy nebo barvy. Neexistuje ideální řešení, ale je třeba myslet na to, na co lidé byli zvyklí a co jim opravdu dělá dobře,“ upozornil na různá řešení Jakub Žákavec, když připomněl paradoxní situaci, že pro seniory jsou sice dobré syté barvy, protože seniorské oko čím je starší, tím méně vnímá kontrast, ale naopak vyvolávají větší agresi.
Při tématu Vědomá péče se přednášející snažili předat skutečný zážitek neformálně pečujícímu u klienta. „Účastníci si na vlastní kůži vyzkoušeli, jaké drobnosti hrají roli při poskytování péče, aby ji člověk vnímal jako příjemnou a kvalitní. I při běžných úkonech jako je nasazení brýlí nebo podání tekutin lze vytvořit pocit, že něco není dobře. Předali jsme návody, jak o péči přemýšlet, tedy poskytovat ji vědomě, abychom klientovi, ale i sobě nebo bližnímu neublížili. Závěrečnou třešničkou na dortu bylo vystoupení indického dirigenta Debashishe Chaudhuriho, se kterým jsme si vyprávěli o sociálních službách v Indii. Jsou totiž země, kde ta péče vypadá úplně jinak,“ podotkl pořadatel Jakub Žákavec, který se s projektem Nestárniblbě snaží zlepšit způsob práce se seniory. „Často slýcháme, jak jsou věci drahé. Přitom tím nejdražším nakonec bývá chuť a motivace,“ dodal na závěr.