hospodářská usedlost - areál ("U Kunclů", též dvůr Zíkovský)

Údaje

Popis památky

Zděné budovy, nad obydlím skládaná lomenice, naproti roubený sroubek omazaný, vzadu roubená stodola. Příklad typu střední zeměd. usedlosti v původní podobě - letopočet 1849 v mazanině. Obytný dům je přízemní stavení založené na obdélném půdoryse ve štítové orientaci. Objekt je datován do r. 1849, mapou stabilního katastru, která je v tomto případě ještě o deset let starší, je však dům již zachycen. Lze předpokládat, že dochované vročení upozorňuje spíše než na výstavbu domu na stavební úpravu staršího objektu. Obytná část je trojdílné dispozice komorového typu, s roubenou světnicí v západní (čelní) části, zděným blokem černé kuchyně a síní ve středním dílu a komorovou částí v zadním dílu domu. Srubová konstrukce postavená z částečně otesaných kuláčů (mezi okny na straně návesní je roubení dnes již jen iluzivní) byla v minulosti opatřená z vnější strany hliněnou omazávkou, která byla z návesního průčelí stavby odstraněna v r. 1993. Snad právě zde můžeme nalézt určitou disproporci ve výkladu rozlišování "spalných" a "nespalných" domů podle barevného schématu užívaného v mapách stabilního katastru. Zatímco dřevěné stěny obytné části jsou evidentně původní, tj.jistě z období před r. 1839, stabilní katastr objekt klasifikuje jako "nespalný". Lze se proto domnívat, že buďto jde o omyl, záměrnou dezinformaci ve snaze oklamat vrchnost dohlížející na dodržování "ohňových" patentů nebo prostý fakt, kdy stavba, byť dřevěná, opatřená hliněnou omazávkou, byla klasifikována inspektory mapující c.k. rakousko - uherské mocnářství jako "nespalná". Podstřešní část průčelního štítu je bedněná prkny zčásti v klasovitém členění (boční části) a se střední částí bedněnou svisle kladenými prkny. Lze předpokládat, že bednění je pozdního původu. Okna v západním štítu jsou dvojitá, čtyřkřídlá, s poutcem, v podstřešní části západního průčelí jsou ve dvou osách obdélná stojatá okénka. Prostor mezi okny v přízemí je vyzděný, přičemž současný majitel stěnu zakryl falešným roubením. Podle dobové fotodokumentace pořízené k r. 1895 pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze mělo obytné stavení v návesním štítu v obytné části dvě malá sdružená okénka, snad dvojitá, osazená v líci stěny. Okna byla dvoukřídlá, šestitabulková. Okenní rám byl trámkový, s profilovanou dřevěnou nadokenní a parapetní římsou (patrně okenní rám podobný oknu v komoře - popis viz níže). Nádvorní strana domu (strana jižní až jihozápadní) je v přední obytné části jednoosá, další okna pak je tamtéž v části komorové. Okno komory je dvoukřídlé, dělené do dvou nestejně velkých tabulek, osazené do okenního trámkového rámu s dekorativně pojednanou dřevěnou nadokenní a parapetní římsou. Ve špaletě je osazena mříž. V interiéru se dochovaly slohové dveře. Ve střední části domu je vyzděna chlebová pec, která byla z čela uzavřena dvířky zhotovenými firmou PLATINON TŘEMOŠNÁ. Střecha domu je sedlová, střešní krytina tašková, keramická, drážková. Střecha je na straně nádvorní (jižní) přetažena přes zápraží. Ve střeše je na stejné straně v úrovni nad komorou vysoký vikýř opatřený pultovou střechou. Střecha vikýře je výrazně přetažena přes jeho čelní (jižní) stranu. Krovová konstrukce je hambalková, o dvou stojatých stolicích. Ze severní strany přiléhal k přední části domu blok sklepa, který byl odstraněn při likvidaci sousední usedlosti čp. 9 v době před výstavbou obchodního domu. Na část obytnou těsně navazují ze strany jihovýchodní zděné chlévy. Střecha je sedlová a plynně přechází z části obytné. Interiér chlévů je opatřen stropem z válcovaných profilů do pěti polí. Mezi vstupem do síně a dveřmi do chléva je prolomen vstupní otvor do půdního prostoru. Schodiště je jednoramenné, poměrně příkré. Nad překladem vstupu na vnitřní straně stěny je v hliněné omazávce v negativu vyhotovený letopočet 1849, snad udávající přestavbu dané části stavby (k r. 1781 a také 1839 obytný dům s navazující hospodářskou částí již existoval). Na chlévní část domu navazuje kolna opatřená sedlovou střechou, ve střeše s dřevěným nákladním vikýřem krytým sedlovou stříškou. V hloubce dvora, na jeho východní straně, stála ještě v 80. letech 20. století mohutná zděná stodola založená na obdélném půdoryse podélnou osou ve směru sever - jih, uzavírající statek z východní strany. Střecha byla sedlová, střešní krytina tašková. Stodola měla dva vjezdy na straně nádvorní, mezi nimi byla dvířka kryjící vstup do sklepa. Stodola byla na přelomu 80. - 90. let 20. století zbořena a na jejím místě byl postaven rodinný domek (patrová stavba se sedlovou střechou, střešní krytina tašková, cementová, okna velkoformátová, plastová, na severní straně s přilehlou verandou), hmotou i architektonickým řešením nekorespondující s charakterem prostředí blízké kulturní památky a PZLA Dýšina. Objekt je dosud stavebně nedokončen (není provedena fasáda, není dokončena výstavba plotu), stavební povolení bylo vydáno v r. 1990. Ve střední části dvora, na jeho jižní straně (proti obytnému stavení) stojí bývalá maštal a komora na postroje s vodárnou. Stavba je zděná z cihel, patrová (resp. polopatrová) část stavby ležící více k západu je dřevěná, z nádvorní strany bedněná prkny. Interiér je zaklenut segmentovými klenbičkami do válcovaných profilů. Zhruba uprostřed zápalní poloviny stavby je zdivo uskočené jižním směrem. Vzniklý prostor je shora překryt trámy. Střecha je sedlová, asymetrická, střešní krytina je tašková, drážková. Východní část západní poloviny stavby je na straně nádvorní opatřena vstupem (trámková zárubeň, dveře jednoduché, prkenné, otvíravé dovnitř) a jedním oknem osazeným v líci (okno dvoukřídlé, šestitabulkové). Ve fasádě tvořené režným cihelným zdivem jsou nad vstupem a oknem vytaženy v cihle "klenební pasy". Východní část stavby (oba objekty jsou od sebe odděleny stavební spárou) je přízemní, s polopatrovou (resp. patrovou) částí, která je krytá sedlovou asymetrickou střechou. Půdní prostor (resp. patro) je přístupné otvorem na nádvorní (severní) straně objektu. K otvoru přiléhá jednoramenné schodiště přisazené k podélné stěně stavby. Patro (nelze vyloučit sekundární navýšení nebo alespoň stavební úpravu) je omítané, přízemní část objektu je v režném cihelném zdivu. Severní strana je trojosá, s dvojicí oken a vstupem. Vstup je v kamenném ostění s nadsvětlíkem. Dveře jsou dřevěné, jednokřídlé, dovnitř otvíravé. Kamenný je i práh. Okna mají kovový rám "fabrického či dílenského" typu. Nad okny jsou v režném zdivu vytaženy nadokenní ploché pasy s mírným náznakem segmentu. Maštal je vystavěna v období kolem poloviny druhého desetiletí 20. století (žádost o povolení stavby byla podána v r. 1914). V čele statku, na jeho návesní straně, leží dřevěná sýpka. Je to nevelká stavba obdélného půdorysu založená v okapové orientaci. Objekt je srouben z opracovaných klád, na lícní straně s omítkou. Přízemní část je přístupná z nádvorní štítové strany ( strana severní, resp. severovýchodní). Vstup je vymezen z vnější strany trámkovou zárubní. Sýpková část (zvýšené přízemí) je přístupná z nádvorní podélné strany (strana východní, resp. jihovýchodní). Dveře jsou v trámkové zárubni, jednokřídlé, dovnitř otvíravé. Stavba je v sýpkové části dřevěná (roubená), v podstřešní části opatřená částečně valenou klenbou. Střecha je sedlová (krůvek tvoří krokvice ležící na klenbové části stavby, krokvice jsou v části nad klenbou svázané krátkým hambalkem, resp. páskem), střešní krytina tašková, keramická, drážková. Půdní prostor stavby ze štítové strany přisvětlují a zároveň i odvětrávají dva malé štěrbinové otvory. Sýpka je typickým reprezentantem roubených obilnic opatřených klenbou, které byly již od středověku budované v oblasti českého západu, ponejvíce pak v oblasti Klatovska a jižního Plzeňska. Vzpomenutý objekt je spolu s podobnou stavbou dochovanou v obci Žichlice (okres Plzeň - sever) v oblasti severního Plzeňska ojedinělou památkou a zároveň i v regionu českého západu nejseverněji položenou dřevěnou obilnicí využívající charakteristickou roubenou klenbu. Lze předpokládat, že podobných budov bylo v Dýšině a jejím okolí více, současný stav poznání však dává tušit, že roubené sýpky s klenbou můžeme v oblasti severního Plzeňska spatřit patrně již jen v Dýšině a ve vzpomenutých Žichlicích. Stáří stavby lze stanovit jen hypoteticky a zcela jasno by do této problematiky vnesla jen dendrochronologie. Na mapě z r. 1781 můžeme v místech současné sýpky sledovat "spalný" objekt zhruba obdélného půdorysu, ten je však ponořen více do hloubky dvora a zároveň je i orientován štítem do návsi. K r. 1839 již sýpka bezpochyby stála, neboť v místech stávající obilnice je stabilním katastrem zachycena "nespalná" stavba přibližně obdélného půdorysu založená v okapové orientaci. O tom, že roubená sýpka byla klasifikována jako stavba "nespalná" patrně vypovídá snaha stavebníků srubové konstrukce ochránit pomocí hliněné omazávky před zhoubným ohněm. Objekt byl bezpochyby vystavěn nejpozději před rokem 1839, vyloučit však nelze ani starší původ a také možnou (avšak nepodloženou) hypotézu, podle které byla sýpka umístěna na současné místo z předešlé situace, kdy stála více ve dvoře a v opačné orientaci. V prostoru mezi obytným stavením a sýpkou jsou dnes umístěna v ose zápraží vrátka a dvoukřídlá dřevěná vrata shora krytá stříškou. Jde o novotvar pocházející z r. 1999. Vrata a vrátka jsou zhotovena jako tzv. slohová, stříška nad vraty však vjezdu dodává poněkud problematickou podobu. Novým vratům předcházela plechová vrata a vrátka v úrovni zápraží. Snímek pořízený před r. 1895 zachycuje usedlost čp. 8 uzavřenou z čela dřevěnými vraty a vrátky podobného vzhledu se současným stavem. V prostoru mezi obytným stavením dvora čp. 8 a objektem ležícím na jižní straně dvora čp. 9 stál až do likvidace usedlosti čp. 9 drobný zděný přístavek opatřený pultovou střechou se spádem na východní stranu. Přístavek chránil vstup (případně samotný prostor suterénu) do sklepa, který byl v těchto místech založen. Usedlost čp.8- HISTORIE K r. 1781 ležel v čele usedlosti, na jejím severovýchodním okraji, podlouhlý "nespalný" dům obdélného půdorysu založený ve štítové orientaci. Proti tomuto objektu ležela ve dvoře drobná "spalná" stavba zhruba obdélného půdorysu, vystavěná přibližně v ose vstupu do síně. S největší pravděpodobností šlo o objekt hospodářského původu, snad sýpku. V hloubce dvora, na jeho jihovýchodním okraji, stála přes celou šířku usedlosti "spalná" stodola. K r. 1839 zaznamenal stabilní katastr usedlost čp. 8 na ppč. 36. V čele dvora stálo ve štítové orientaci obytné stavení s navazujícími chlévy a drobný objekt zhruba čtvercového půdorysu, bezpochyby dosud existující sýpka. V zadní části usedlosti, na její východní straně, stála stodola v tradiční situaci zabírající svojí délkou nejméně dvě třetiny šířky dvora. Mezi stodolou a objektem v čele statku byl stabilním katastrem zachycen volně stojící objekt, který byl klasifikován, stejně jako stodola, coby "spalný". Obytné stavení s chlévy a drobný objekt na západní straně statku byly uvedeny k r. 1839 jako "nespalné". Oproti situaci uvedené v mapě stabilního katastru nalézáme statek čp. 8 v období na přelomu 20. a 21. století v půdorysné stopě bez výraznějších změn. V čele dvora, na jeho západní straně (resp. v jihozápadní koutové části) stojí roubená sýpka, proti které leží ve štítové orientaci zčásti roubené obytné stavení s napojenými zděnými chlévy. V hloubce dvora, na jeho východní straně, stojí mohutná zděná stodola. Mezi sýpkou a štítem obytného stavení stojí dřevěná brána. Z období před 1. světovou válkou pochází fotografie zachycující obytný dům usedlosti čp.7, V levé části snímku je vidět sýpku dvora čp. 8, která je ve stejném čase opatřena doškovou krytinou. V březnu 1914 postupuje Jaroslav Štrunc, "rolník v Dejšině čís. 8" supliku, ve které informuje "Slavné představenstvo, zamýšlím vystavěti konírny směrem podélním ku stodole ve svém dvoře čís. parc. 36. Přikládaje stavební plán uctivě žádám o povolení k této stavbě", píše dále Štrunc na adresu obecního zastupitelstva. Budova byla následně realizována. Dokumentaci zpracoval "Vojta Riedl, mistr tesařský". Z 10. června 1920 pochází záznam týkající se povolení výstavby nádrže na vodu a komory na koňské postroje. Stavba měla přilehnout k západní straně stájí. Komise sestávající ze starosty obce F. Čechury a dvou členů obecního zastupitelstva "shledala na místě samém, že zamýšlená stavba jest již z části hotová co se zdiva týče a upozorňuje p. stavebníka Jar. Štrunce, že dříve měl plány patřičné předložiti a teprve po předložení plánů se stavbou započíti. Obec ničeho nenamítá ani proti plánům ani proti provedení stavby a vyhražuje si další dohled by od plánů žádná odchylka se nestala jakož i že šetřeno bude vše dle zákonitých předpisů co se požáru týče. Též krytina musí býti ohnivzdorná. Pan Maur č. 7 v Dejšiné co soused staví se proti stavbě uvádíc, že vlhko jemu škodit bude a denní světlo nebude moci vnikati, též zákrop je nedostatečný". Otázku výstavby budovy na postroje řešila v červenci 1920 Okresní správní komise v Plzni a sice na žádost M. Maura, který uvedl, že J. Štrunc stavbu provádí "bez povolení stavebního". Z dokumentace archivované ve stavebním archivu OÚ Dýšina dále vyplývá, že v červnu 1920 byl zpracován "Plán pro p. Jaroslava Štrunce, majitele hospodářství, na stavbu reservoiru a komory na postroje v Dejšině". Dokumentaci zpracoval Václav Čechura, stavitel, Plzeň, Střelecká ul. č.6. Jde o nevelké stavení dodnes ležící na jižní straně dvora. Stavba byla zahájena podle dokumentace, v průběhu výstavby ale byl projekt nerespektován a stavba oproti PD doznala určitých změn. V dubnu 1928 proběhlo na základě žádosti majitele usedlosti Jaroslava Štrunce jednání ve věci stanovení nové uliční čáry. Jednání bylo vyvolané zamýšlenou přestavbou obytné části usedlosti. Komisionelně bylo dohodnuto, že "nová stavební čára pro stavení čp. 8 bude ležet na pomyslné spojnici propojující severní roh obytného stavení čp. 7 se severním rohem hospodářského stavení rolnické usedlosti čp. 9". Projednávána byla také "záležitost 3 stromů lípových vzrostlých těsně před stavením čp. 8. Stromy tyto zapsány jsou jako stromy význačné, památkové, jejich větve přesahují nad střechy stavení, jsou již odřezáním větví a odřeninami zkomoleny a bez jich vykácení nelze stavební čáru jak s hora ustanovená dodržeti a přestavěné stavení nad staré nízké zvýšiti", uvádí se dále v zápisu z jednání konaného v dubnu 1928. "Komise navrhuje, aby na základě jednání dnešní komise, žadatel pan Jaroslav Štrunc podal památkovému úřadu při okresní správě politické v Plzni žádost za povolení k vykácení těchto lip a tuto žádost doložil vyřízením o sdělení stavební čáry, která jemu po schválení obecním zastupitelstvem vydáno bude", pokračuje dále shora uvedený zápis. O tom, že již ve 20. letech 20. století byla dýšinská náves chápána jako ojedinělý soubor historicky cenných staveb svědčí další pasáž zápisu z popsaného jednání, ve které se uvádí: "Panu žadateli budiž uloženo, aby přestavbu provedl v takové úpravě, aby charakter pohledu této straně návsi zůstal zachován a na místě vykácených lip zasazeny byly na vykázaném místě tři lípy nové náležitě vyspělé". Znění citovaného zápisu bylo následně schváleno také obecním zastupitelstvem dne 25. 8. 1928. K přestavbě starého obytného stavení však v následujícím období z blíže neurčených důvodů nedošlo. Zřejmě na sklonku 60. let 20. století byla usedlost čp. 8 zapsána do seznamu nemovitých kulturních památek pod r.č. 1218. V květnu 1975 požádal tehdejší majitel dvora V.Štrunc o upuštění od památkové ochrany usedlosti čp. 8 v Dýšině. V červenci 1975 sdělilo KSSPPOP v Plzni na adresu MK ČSR, že nedoporučuje sejmutí památkové ochrany. V únoru 1976 MK ČSR ukončilo řízení o upuštění od památkové ochrany. Koncem roku 1985 obdrželo MK ČSR znovu žádost V. Štrunce o upuštění od památkové ochrany. Svůj požadavek zdůvodňoval tím, že : "usedlost je neobývána a tudíž také neudržována od r. 1974. Pro dnešní bydlení je budova naprosto nepoužitelná a proto také do dnešního dne neobydlená. Již v r. 1975 jsem žádal o povolení demolice s tím, že by měl můj syn zájem si zde postavit rodinný domek, který by vyhovoval dnešnímu způsobu bydlení a při kterém by bylo možno využít jak příhodného místa, tak i částečně materiálu ze stodoly a případně i stájí. O nějaké adaptaci ve stávající podobě nemá zájem a ani se mu nedivím, neboť takováto "adaptace" by si vyžádala větší náklady než nová výstavba a ještě by to bylo provisorium". Koncem ledna 1986 KSSPPOP v Plzni na adresu MK ČSR sdělilo, že i nadále nesouhlasí s upuštěním od památkové ochrany. Zcela opačný názor v kauze zaujal odbor kultury ONV Plzeň - sever, který se v únoru 1986 přiklonil k likvidaci staveb. V únoru 1987 MK ČSR přerušilo řízení o upuštění od památkové ochrany z důvodu odprodeje statku panu Zbyňku Jetlebovi (Z. Jetleb následně od rodiny Štrunců odkoupil celý statek až na pozemek se stodolou). Jak se však ve vyjádření MK ČSR dále uvádí, "dosavadní vlastníci podmiňují prodej památky umožněním výstavby rodinného domku pro syna jednoho z nich v katastru obce z důvodu dodržení tradice a zajištění stálé péče o rodinné hroby na zdejším hřbitově". V dubnu téhož roku MK ČSR upustilo od památkové ochrany stodoly ležící v zadní části usedlosti. Stodola byla zbořena na přelomu 80. a 90. let 20. století, neboť již v r. 1990 bylo vydáno stavební povolení na výstavbu nového rodinného domu v místech stodoly. Následně byla zahájena výstavba RD v místech zaniklé stodoly. Byla to rozměrná stavba založená na obdélném půdoryse na východní straně dvora podélnou osou ve směru sever - jih. Objekt byl celý zděný z cihel. Nízký sokl vyrovnávající mírně svažitý terén byl zděný z kamene. Na západní i východní straně byly dřevěná vrata. Střecha byla sedlová, střešní krytina tašková, zřejmě cementová.