Místo konání semináře: Krajský úřad Plzeňského kraje
Datum konání: 18. 10. 2018
Zápis zpracoval: PhDr. Miroslav Valina, předseda NRZP Plzeňského kraje
Program:
-
Úvodní slovo vedoucího Odboru sociálních věcí KÚPK Mgr. Filipa Zapletala
-
Příspěvek předsedy NRZP Plzeňského kraje PhDr. Miroslava Valiny
-
Přednáška na dané téma – lektor Jiří Boháček – Hewer, z.s.
-
Prezentace poskytovatelů osobní asistence, registrovaných v Plzeňském kraji
-
Rozprava na půdorysu dialogu uživatelů a poskytovatelů služby osobní asistence
-
Neformální diskuse
Seminář vycházel z výsledků dosavadních konzultací mezi NRZP PK a OSV KÚPK na téma terénních sociálních služeb v rámci přípravy Krajského plánu vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na období 2019 – 2023 (schváleného Zastupitelstvem PK dne 10. 9. 2018) a navazoval na ně.
Jak M.Valina, tak J.Boháček ve svých příspěvcích poukázali na fakt, že Plzeňský kraj co do pokrytí území terénními sociálními službami figuroval na předposledním a podle aktuálních statistik dokonce figuruje na posledním místě v ČR. Valina upozornil, že zmiňovaná statistika sice je do určité míry zkreslená specifickým charakterem regionu s asymetrickým rozložením hustoty obyvatelstva (Plzeň vs. řídce obydlené příhraničí) a v ostatních krajích není situace o mnoho lepší, nicméně že to neznamená, že by Plzeňský kraj a město Plzeň za ostatními kraji, resp. krajskými městy v tomto směru nezaostávaly. Tím víc Valina v příspěvku ocenil přístup Odboru sociálních věcí KÚPK, který se v rámci Krajského plánu vyrovnávání příležitostí na období 2019 – 2023 i Střednědobého plánu rozvoje sociálních služeb na období 2019 – 2021 zavázal v příštích letech věnovat rozvoji terénních sociálních služeb jako jedné z hlavních priorit NRZP zvýšenou pozornost a vyšší finanční podporu.
J.Boháček v přednášce specifikoval charakteristické rysy osobní asistence ve vztahu k dalším terénním sociálním službám (službě pečovatelské, průvodcovské, tlumočnické aj.), stručně shrnul historii poskytování osobní asistence v ČR od roku 1989 (totalitní společnost ji do sociálního systému neakceptovala a nepodporovala ji), zdůraznil, že u zrodu osobní asistence jako fenoménu stály iniciativy nikoli státu, ale samotných lidí se zdravotním postižením, což je skutečnost pro osobní asistenci takřka symptomatická, neboť jde o sociální službu, u které svéprávným klientům opravdu reálně zůstává zachována možnost být svrchovaným subjektem péče o svou osobu. V další části přednášky se věnoval současnému stavu osobní asistence a obecně terénních sociálních služeb, které jednak umožňují handicapovaným lidem život v jejich přirozeném prostředí, pracovní uplatnění, účast ve společenských a volnočasových aktivitách dle vlastní volby, ale zároveň i z ekonomického hlediska jsou pro stát prokazatelně méně nákladné oproti finanční podpoře spojené s pobytem handicapovaného člověka např. na tzv. sociálním lůžku apod. Přesto jsou terénní sociální služby stále vnímány jako více méně okrajový doplněk služeb pobytových. Tento paradox má řadu příčin, včetně myšlenkových stereotypů, celkové atmosféry ve společnosti atd., ovšem hlavním a základním problémem je nedostačující počet a kvalita pracovních sil v přímé péči sociálních služeb jako takových
(terénních i pobytových) v důsledku nízkého mzdového i společenského ohodnocení, naprosto neodpovídajícího náročnosti a významu jejich profese. Závěr přednášky J.Boháček věnoval problémům osobní asistence v Plzeňském kraji. Poukázal na skutečnost, že i ve městě Plzni fungují už pouze dva registrovaní poskytovatelé osobní asistence – Městská charita Plzeň a Hewer z.s. – přičemž kapacita obou je zcela naplněna a neumožňuje jim přijímat nové klienty (třetím, menším registrovaným poskytovatelem OA je v Plzni o.p.s. Muži a ženy, avšak ta se jednak věnuje specifické, tzv. zrcadlové pomoci, kdy zdravotně postižení asistují zdravotně postiženým, a jednak i ta má nulovou volnou kapacitu), ostatní poskytovatelé osobní asistence z ekonomických a personálních důvodů ukončili činnost. Pro handicapované občany čtvrtého největšího města v ČR (a města s vysoce nadprůměrným rozpočtem) tak je osobní asistence prakticky nedostupnou službou (přičemž další terénní sociální i zdravotnické služby se tu nacházejí v situaci velmi podobné), což by pro orgány veřejné správy nejen v tomto městě mělo být alarmující zjištění a impulz k zařazení řešení tohoto stavu mezi priority v oblasti sociálních služeb.
M.Valina pak v návaznosti na přednášku J.Boháčka připomněl zásadní roli pečujících osob. Uvedl, že čas od času zaznívají v Poslanecké sněmovně projevy zpochybňující vyplácení příspěvků na péči s tím, že zdravotně postižení údajně nejsou schopni příspěvek racionálně používat, pouze jím „vylepšují“ rodinné rozpočty svých blízkých a „nevracejí příspěvek do systému“. Absurdita a pokrytectví takových prohlášení obzvlášť vyniknou v konfrontaci se statistickými údaji, podle kterých až 90% péče o zdravotně postižené, kteří žijí v domácím prostředí, vykonávají osoby blízké a neformální asistenti – a pouze zbytek této péče připadá v současnosti na poskytovatele terénních sociálních a zdravotních služeb, kteří přiznávají, že jejich kapacity jsou finančně i personálně na maximu. Co by tedy za této situace znamenalo „vracet příspěvek do systému“? Byl by to návrat před rok 1989 a vyvíjení tlaku na zdravotně postižené, aby se stáhli zpět do péče pobytových zařízení. Pokud česká společnost ale má za vlastní hodnoty evropského humanismu, potom by naopak měla věnovat pečujícím osobám
zvyšující se pozornost a podporu ve stejné míře jako registrovaným poskytovatelům terénních sociálních a zdravotních služeb.
Na tyto příspěvky navázala diskuse, v níž zazněly následující postřehy, náměty a zkušenosti z praxe poskytovatelů a uživatelů osobní asistence:
-
Pokud se terénní sociální služby svým rozsahem a kvalitou na území města Plzně nezdají být v nejlepší kondici, jak potom hodnotit jejich stav na ostatním území kraje? Tam jsou např. služby osobní asistence poskytovány roztroušeně, více méně nahodile a s velkými problémy v okresních městech (např. Oblastní charita Rokycany, Oblastní charita Klatovy), v odlehlých příhraničních oblastech pak jen výjimečně, díky místním iniciativám a osobnostem (15. Přední hlídka Royal Rangers v Černošíně). Kromě už zmiňovaných příčin se na venkově terénní sociální služby navíc potýkají s nutností překonávat velké vzdálenosti při cestách asistenta ke klientovi, nebo při asistované přepravě klienta k lékaři, do zaměstnání, do školy apod.
-
Komunální politik se samozřejmě lépe zviditelní „přestřižením pásky“ u nového domova pro seniory, resp. jiného zařízení pobytových služeb než pro většinu lidí „neviditelnou“ podporou služeb terénních – a ekonomická i lidská stránka věci je pro něj samozřejmě vedlejší, dokud k této podpoře nebude veden a motivován státem a krajem.
-
Když se mluví o vyšší kvalifikovanosti a lepším finančním ohodnocení pracovníků v přímé péči terénních sociálních služeb, nehraje z pohledu klientů nijak zásadní roli to, jak vysoké má osobní asistent vzdělání, kolik absolvoval akreditovaných kurzů, ale jsou pro ně podstatné vlastnosti, jako je zručnost, přirozená inteligence, slušnost a v neposlední řadě (zvlášť u lidí s velmi těžkým tělesným postižením) zejm. fyzická kondice asistenta. Zobecní-li se to, bylo by dobré si občas připomínat, že pomoc státu, kraje, nebo obce poskytovatelům sociálních služeb není její smysl a cíl sám o sobě, ale jedná se pouze a právě o prostředek k pomoci uživatelům a potenciálním uživatelům těchto služeb.
-
Často probíraným tématem je příspěvek na péči a jeho výše. Při pohledu na současnou úroveň cen za hodinu osobní asistence ovšem zjistíme, že příspěvek na péči ve třetím stupni vystačí klientovi jen na dvě hodiny osobní asistence denně a příspěvek na péči ve čtvrtém stupni zhruba na tři a půl hodiny osobní asistence denně – to je rozhodně málo. Pokud člověk potřebuje celodenní asistenci, co si má počít v těch zbývajících dvaceti, dvaadvaceti hodinách? Nyní má na výběr ze dvou možností. Buď se vzdá své individuality, svého domova, své práce, svého společenského prostředí a je umístěn na „sociální lůžko“ v pobytovém zařízení ať už sociálních, či zdravotních služeb, anebo o něj prakticky celých dvacet čtyři hodin denně pečuje rodina, partner, či jiná blízká osoba, pro kterou to ovšem také často znamená ztrátu profese, individuality atd., což sebou přináší její únavu, zdravotní problémy, vyhoření a vzhledem k současné výši příspěvku i život na hranici, či spíše pod hranicí chudoby. Praktická nemožnost využít (z popsaných, zejm. finančních a kapacitních důvodů) funkční terénní a odlehčovací služby jak zdravotní, tak sociální vede logicky k postupným deformacím a rozpadům vztahu mezi opečovávanou a pečující osobou. Tento „začarovaný kruh“ má nyní jediné možné okamžité řešení, a to v rychlém a významném zvýšení příspěvku na péči ve třetím a čtvrtém stupni. Z dlouhodobého hlediska je však nutno provést důkladnou a smysluplnou, s NRZP ČR konzultovanou a pro NRZP ČR akceptovatelnou reformu celého systému jak sociálních služeb, tak systému vyplácení příspěvku na péči, včetně reformy lékařské posudkové služby, neboť o posudkových lékařích v kmetském věku a bez příslušné odbornosti koluje mezi zdravotně postiženými dlouhá řada bizarních, tragikomických příběhů.
-
Co se týká podpory pečujících osob – MPSV nechalo zpracovat dokument s názvem Národní strategie rozvoje sociálních služeb na období 2016–2025, jehož součástí je i tzv. Strategický cíl D, a to: Zlepšit postavení pečujících osob. Ten v sobě zahrnuje čtyři specifické dílčí cíle: Zvýšit sociálně-finanční zabezpečení pečujících osob, Zvýšit podporu pečujících osob prostřednictvím sociálních a zdravotních služeb, Zlepšit informovanost a vzdělávání pečujících osob, opečovávaných osob a veřejnosti, Zvýšit podporu neformálních pečovatelů ze strany veřejné správy. Bohužel, zatím se zdá, že zůstalo a také zůstane u těchto obecných formulací, po kterých nebudou následovat konkrétní opatření. Pokud ovšem zůstaneme jen u bezobsažných proklamací, seminářů a konferencí bez hmatatelných výsledků, potom nemá žádný smysl o nějaké strategii vůbec hovořit.
Na závěr diskuse na ni v souhrnu zareagoval Mgr. Zapletal. Ocenil její otevřenost a věcnost, uvedl, že OSV KÚPK určitě u bezobsažných proklamací nezůstane, i když je nutno vidět možnosti řešení reálně, v širším kontextu dalších akutních problémů v sociální oblasti, jako je problematika cizinců na území Plzeňského kraje, problém drogové závislosti, vyloučených lokalit, péče o seniory, a v kontextu určitého, rozhodně ne neomezeného krajského rozpočtu. Nicméně ujistil přítomné, že diskusi sledoval velmi pozorně a odnesl si z ní řadu poznatků, postřehů a podnětů, které OSV zohlední jak v rámci Střednědobého plánu rozvoje sociálních služeb na období 2019 – 2021, tak v rámci realizace Krajského plánu vyrovnávání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením na období 2019 – 2023, kde jako prioritní v segmentu sociálních věcí budou ve shodě s NRZP PK od počátku roku 2019 iniciována a monitorována dvě následující opatření:
Opatření 6.2.1
Klást důraz na rozvoj terénních sociálních služeb, které umožňují život lidí se zdravotním postižením v jejich přirozeném prostředí. V rámci příslušných dotačních titulů Plzeňského kraje podpořit zejm. zvýšení mezd pracovníků v přímé péči a jejich společenské prestiže a dále podporovat zvyšování informovanosti o sociálních službách směrem k odborné i laické veřejnosti.
Opatření 6.2.2
Ve spolupráci s obcemi Plzeňského kraje a s NRZP PK zmapovat potřeby a na základě výsledků případně zahájit rozvoj systematické podpory pečujících osob s cílem zlepšit kvalitu jejich života a tím přeneseně i života lidí se zdravotním postižením, o které pečují.