Mecenáš Muzea Šumavy navštívil radního Jaroslava Šobra

obrazek
10. října 2016 14:19, aktualizováno 13:19, Mgr. René Zeithaml

Radního Jaroslava Šobra navštívil 6. října 2016 v doprovodu ředitelky Muzea Šumavy Zdeňky Řezníčkové dlouholetý mecenáš Muzea Šumavy pan Bruno Schreiber žijící ve Švýcarsku.

Ten strávil celý týden v Sušici a často navštěvoval muzejní expozice, kde je vstavena jeho sbírka skla. Návštěvníci byli velice mile překvapeni, když se přímo od něj dozvídali zajímavé informace o jeho sbírce, o tom jak vznikala a když jim vysvětloval různá "tajemství" výroby a zpracování skla.

Počátkem října letošního roku získalo muzeum od pana Schreibera další dar - malou, ale hodnotnou sbírku historického cínu čítající 15 kusů převážně z poloviny 19. století. Stejně jako v případě sbírky skla čítající více než 400 předmětů, jíž daroval pan Schreiber muzeu před několika lety, i nyní několik cínových předmětů pochází přímo z rodinného majetku pana Schreibera.

K dalším darům patří např. barokní polychromovaná plastika Anděla - Světlonoše. Nejcennějším darem je barokní obraz Madony s děťátkem. Jedná se o olej na plátně o rozměrech 54x43 cm. Podle aukčního katalogu je autorem obrazu barokní malíř Sassoferrato, vlastním jménem Giovanní Battista Salvi (1609-1685). Obraz je vsazen do bohatě řezaného a zlaceného širokého rámu. Tento obraz koupil pan Schreiber v roce 2006 na aukci J. Fischera v Bernu.

Fotogalerie:

 
(zleva): ředitelka Muzea Šumavy Zdeňka Řezníčková, radní Jaroslav Šobr, vedoucí odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Alena Svobodová, mecenáš Bruno Schreiber a Pavel Suk z oddělení kultury

     

Dr. Ing. Bruno Schreiber se narodil 1. srpna 1930 v České Lípě. Rodina musela před válkou město opustit, on sám jako dítě byl vězněn v koncentračním táboře v Terezíně. Vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou, promoval u prof. Otty Wichterleho a doktorát získal na Slovenské akademii věd v Bratislavě. Působil ve výrobě a výzkumu umělých hmot. Podařilo se mu vyvinout první československé polyesterové a epoxidové lisovací hmoty.
V roce 1968 odešel do emigrace a usadil se ve Švýcarsku, kde pracoval až do odchodu do důchodu jako vedoucí významného chemického koncernu v Basileji se zaměřením na vývoj speciálních plastů. Patentoval řadu nových výrobků a má za sebou rozsáhlou přednáškovou a publikační činnost. Po odchodu do důchodu žije v městečku Aesch nedaleko Basileje.
Od roku 1980 systematicky sbírá sklo. Zpočátku se věnoval biedermeiru, časem i baroku a historismu. Sklo kupoval nejdříve u starožitníků, později převážně v aukcích ve Švýcarsku, Rakousku a Německu. Přitom se řídil nejen estetickými kritérii, ale jako chemika a technologa jej zajímal i způsob výroby ve spojení s dobou jejich vzniku. Při vytváření sbírky se cíleně snažil do ní zařazovat takové exempláře, které reprezentují nejrůznější druhy sklářské techniky.
V roce 2005 věnoval svoji sbírku Muzeu Šumavy v Sušici, kde je vystavena. Jednalo se o soubor převážně šumavského skla ze 17. – 20. století. Ve sbírce je zastoupena produkce skláren v Anníně, Lenoře, Klášterského Mlýna a Adolfova. Součástí daru bylo i několik dalších cenných předmětů, např. unikátní podmalba na skle s vyobrazením vestálky podle obrazu slavné malířky Angeliky Kaufmannové, mapa Čech z roku 1755, hrací skříňka z poloviny 18. století nebo historické hodiny.
V zahraničí nakupuje další části a postupně je předává sušickému muzeu. V roce 2008 vydalo Muzeum Šumavy v Sušici za finanční podpory Plzeňského kraje knihu "Sbírka skla Bruno Schreibera", která obsahuje popis původní sbírky v rozsahu cca 190 ks. Pan Schreiber od této doby rozšířil tuto sbírku o další desítky, v současné době již čítá přes 400 ks skla.
Sbírka má svoji samostatnou expozici v sušickém muzeu, v sále, který byl zrekonstruován ve stylu 19. století. Muzeum Šumavy Sušice se díky daru pana Schreibera zařadilo mezi 4 – 5 muzeí v České republice, která vlastní nejvýznamnější sbírky skla. Pan Schreiber stále dokupuje nové exponáty, které následně věnuje sušickému muzeu.
Jak řekl pan Schreiber v září 2013 „Sbírka mi dnes dělá větší radost, než když jsem ji měl doma. Sice ji vidím jen jednou nebo dvakrát za rok a brzy už vůbec ne, ale je krásně vystavena, přístupná veřejnosti a sklo se vrátilo nakonec tam, odkud pochází. Co si člověk může více přát?"