Článek-Hledání odpovědí

obrazek
18. srpna 2010 11:24, aktualizováno 10:24,

    Hledání odpovědí

  Skončily oslavy 65. výročí osvobození naší vlasti a ukončení 2. světové války.
Vzpomínalo se, kdo se na nich a jakou měrou podílel. Krajský úřad Plzeňského kraje k nim rovněž přispěl. Mimo jiné z iniciativy hejtmanky MUDr. Milady Emmerové a Oblastního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu byla vydána publikace „Svědectví pamětníků 2. světové války“, shrnující osobní zkušenosti některých protifašistických bojovníků Plzeňského kraje. Kniha je dostupná i v prodejnách literatury.

  Od té doby uplynulo mnoho let. Vítězné mocnosti si mezi sebou již na Jaltské koferenci, před zakončením války rozdělily sféry vlivu, které si žárlivě střežily a  po jejím skončení si každý z nich ve svých satelitech zaváděl pořádek podle svých představ. Ale brzy po válce nastala doba vzájemných obviňování a šíleného zbrojení. Z bývalých spojenců, bojujících bok po boku proti společnému evropskému nepříteli – německému fašizmu se stali nepřátelé. Vznikla studená válka, hrozící přerůst ve válku skutečnou.
Dnes nastává čas, kdy nepřátelství mezi Amerikou a současným Ruskem ku prospěchu celé Evropy zase pomalu roztává. Na světové scéně vyrostly nové velmoci a noví nepřátelé a bývalí staří protivníci k sobě hledají cestu. Na Rudém náměstí v Moskvě letos poprvé od skončení 2. světové války symbolicky, společně pochodovali vojáci Západu s vojáky ruskými, aby manifestovali, kdo byl před 65 roky jejich společný nepřítel. Jak pro země kapitalistické, tak i tehdejší bolševický Sovětský svaz. Ale bylo by toto současné sbližování možné bez takových osobností stojících v čele Ameriky a  Ruska jako je Barack Obama  a Nedvěďev či Putin? Osobnosti, vůči kterým může mít mnohý své výhrady, ale které vidí dále, než na špičku  svého nosu. Uzavření věznice v Quantanámu, této skvrny USA na myšlence lidských práv, smlouva o nešíření nukleárních zbraní podepsaná v Praze, přiznání viny sovětských vůdců na masakru polské elity v Katyni atd. – to všechno naznačuje změnu v zahraničně politických vztazích obou velmocí, které budou mít dosah – dříve či později  na změnu zahraniční politiky i u nás.
Bývalý společný poražený nepřítel - Německo dnes s Ruskem navázal intenzivní ekonomické styky. Buduje se podmořská cesta pro naftu a plyn, která poteče z Ruska do Německé spolkové republiky. Západní kapitál se předhání v umísťování svých investic do této země s bohatými strategickými surovinami, atd. Že tyto země jsou členy NATO a Evropského společenství? Nevadí!
 U nás se zatím někteří vrcholní politici tváří, jako bychom i nadále žili v období studené války a se zřejmou nelibostí sledují zahraničněpolitické kroky Obamovy i ruské administrativy. Je to do značné míry pochopitelné, ale zároveň i zpozdilé. Život nezastavíš! Ale události u nás z let 1948, 1968 a roku 1989 dodnes zanechaly své stopy v silně rozděleném veřejném mínění a hodnocení těchto letopočtů. Poznamenaly i činnost takových organizací, jako jsou Český svaz bojovníků za svobodu a Konfederace politických vězňů.
Naše malá zemička uprostřed Evropy, odjakživa se ve své historii zmítající mezi zájmy různých velmocí se stala po roce 1945 satelitem Sovětského svazu. Po ná-  stupu komunistů k moci v roce 1948 se především oslavoval jen komunistický odboj a podíl Sovětského svazu na našem osvobození. Podíl Západu byl podceňován a naši západně orientovaní protifašističtí bojovníci domácího i zahraničního odboje často utíkali zpět  a byli označováni jako sluhové imperializmu. Mnozí z  těch, co zde zůstali, byli nespravedlivě vězněni a popravováni. Oficiálně uznanými hrdiny národa se stali především ti, kteří nevadili sovětské i naší komunistické moci.
Tato politická křivda postihla i Plzeň a jihozápadní Čechy, osvobozené americkou armádou. Bylo to v rozporu s pravdou z ideologických a politických důvodů zamlčováno a znevažováno. Přitom v nacistických koncentrácích byli zavíráni a umírali nejen komunisté, ale i příslušníci jiných ras, náboženství, národů, sociálních skupin, politických stran, zájmových organizací. Židé, Romové, dělníci, živnostníci, inteligence. Sociální demokraté, Lidovci, Národní socialisté, Sokoli, Orli, pokrokoví lidé a dokonce i někteří národně uvědomělí příslušníci české buržoazie. Třídní hledisko hodnocení jejich boje se tehdy stalo hlediskem hlavním. 
 Ale kdo se z tehdejších řad Svazu osvobozených politických vězňů – později přejmenovaných na Český svaz protifašistických bojovníků a ještě později, po roce 1989 na Český svaz bojovníků, v době komunistického režimu proti jejich pronásledování stavěl? Kolik bylo v jejich řadách těch, kteří k této nespravedlnosti – ať již ze strachu či z jiných důvodů mlčeli? A zrovna tak po okupaci vojsk varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 a následujících komunistických prověrkách husákovského režimu. Pravda, našli se jednotlivci. I ve výborech této organizace v případě nesouhlasu s okupací sovětských vojsk docházelo k čistkám. Ale převážná většina z nich k ní mlčela. To ve veřejnosti a především v očích těch, kteří byli za komunitického režimu perzekuováni zeslabilo všeobecný morální kredit této organizace.
Po roce 1989 se v Českém svazu bojovníků za svobodu začala uplatňovat chybná politika nevměšování do změněné politické situace a i nadále se jeho činnost

orientovala především jen na kritiku sudetoněmeckého Landsmanšaftu s jeho zpochybňováváním Benešových dekretů a zdravotní problematiku jeho členstva. I KSČM se ochotně k této kritice a obhajobě našich národních zájmů přidala. V poslední době byl v Plzeňském  kraji dokonce zaznamenán zvýšený zájem některých husákovských komunistů, souhlasících v roce 1968 se sovětskou okupací naší země o proniknutí do činnosti této organizace.
 Ti dosud perzekuovaní a zamlčovaní si po roce 1989 založili samostatnou Konfederaci politických vězňů a začali se do politiky aktivně vměšovat. Karta se obrátila. Staří hrdinové, bývalí protifašističtí bojovníci ustupovali do pozadí. Především za pomoci pravicových stran u nás vznikají hrdinové noví, dříve zamlčovaní.

Od problematických bratří Mašínů až po domácí i zahraniční hrdiny protifašistického a protikomunistického odboje ze Západu. Byl přijat Zákon o protiprávnosti komunistické ideologie, zřízen Ústav pro studium totalitních režimů. Média dnes ovládli jiní. Akcent je v nich kladen především jen na holocaust a na hrdiny ze Západu.. Pro změnu se v nich zase mlčí o tom, že za okupace položilo život v boji proti fašizmu i dvacet tisíc komunistů, sociálních demokratů a množství jiných levicově orientovaných protifašistických bojovníků. Ten byl tehdy, stejně jako u jiných motivován i láskou ke svobodě a vlasti. Ale i nadějí, že po válce se naplní jejich víra ve větší sociální spravedlnost, než tomu bylo v současnosti až v záměrně idealizované podobě 1. republiky, často zastírající i její tehdejší hluboké sociální rozpory. Připomeňme, co k tomu kdysi pronesl T. G. Masaryk: „Mně samotnému často se vytýká, že jsem vlastně socialista. Já se  toho názvu nebojím. Jistě jsem pro radikální reformy. Sám jsem byl na řemesle, vím, co je být dělníkem. Moje krédo sociální je velmi  jednoduché a obsahuje tři věty: 1/ vždy pro dělnictvo a dělný lid, 2/ velmi často se socialismem, 3/ zřídka s marxismem. (Zd. Nejedlý, T.G. Masaryk, kniha 1 – Masarykovo mládí, str. 43.)  
Nic nového pod sluncem. S naprostou samozřejmostí  jsou velké historické osobnosti využívány i i zneužívány momentálními politickými vítězi. Postihlo to kdysi zrovna tak Ježíše a jeho žáky, stejně tak jako Marxe, Bernsteina, Smitha, Burkeho či Hayeka. Mrtvý se nemůže bránit a živým vysvětlovat, v čem se asi ve svých názorech ve své době mýlil - vždyť mýliti se je lidské.


 Kdo má pravdu?

  Po roce 1989 u nás dochází k novému rozdělení společnosti. Vznikla staronová kapitalistická sociální struktura se svými známými neduhy. Sobeckost, drancování majetku státu, nevídaná korupce, častá spojení politiky s ní na všech stupních státního řízení a samosprávy, narůstající obrovský dluh státu, přeplněné věznice. Pryč jsou doby zvonění klíčů!
Dvě světové krize, ta první z roku 1929 i ta současná, jejíž hlavní příčinou se stal bezbřehý, ničím regulovaný egoizmus amerického bankovního kapitálu (Allan Grinspeen – „trhy se o sebe postarají samy“, poskytování laciných půjček na nemovitosti bez prokazování příjmů, vytváření bankovních derivátů, atd.), znovu  probudily k životu stará hesla dělnické a vůbec lidské solidarity, včetně  Marxovy myšlenky o nesmiřitelnosti vztahu mezi kapitálem a prací. Dnes se tomu říká „hájit zájmy obyčejných lidí“ proti zájmům mezinárodního i vnitřního kapitálu, proti u nás náhle vyrostlé skupině milionářů a miliardářů, nad jejichž nabytím majetku po roce 1989 dodnes mnozí poctiví občané nechápavě kroutí hlavou. Skutečné příčiny krizí pak liberalizmus zastírá neurčitými pojmy z oblasti psychologie trhu, jako jsou pojmy panika, změna nálady apod. Po roce 1989 pak došlo i k nové společenské polarizaci, ustavení nových politických stran, hájících zájmy jednotlivých sociálních skupin.
Ta pravá tvrdí, že je to jen ona, která prostřednictvím investic a zaměstnavatelů dává lidem chléb a práci, jen ona se podílí na tvorbě bohatství společnosti a proto se i brání zvyšování jejich daní v zájmu jejich dalšího rozvoje. Odmítá socialistické rovnostářství, vedoucí k zadlužování celého státu.
Ta levá - že musí poctivé, řadové lidi práce bránit před egoizmem a nenasytné touze po mimořádném zisku bank, domácích i zahraničních výrobních a prodejních institucí. Před často ilegálním zaměstnáváním cizinců za nízké platy na úkor našich nezaměstnaných, neodevzdáváním daní státu a snahu pravice řešit těžkosti hospodářské krize jen na úkor těch dole. 
V záplavě těchto protichůdných názorů se pak jaksi vytrácí i takové kladné a dnes již všední věci, jak se proti dřívějšku změnil k lepšímu vzhled našich měst a vesnic, což je zvlášť viditelné i v krajském městě Plzni, svoboda cestování, možnost srovnávání života u nás i v zahraničí, odstranění zábran v mezinárodním obchodu, které jdou k duhu všem skupinám obyvatelstva. Ale především, v souvislosti s evropskou  integrací (vyjma konfliktu na Balkáně), Evropa dosud nepoznala válku.     

Tato nová polarizace se odrazila a odráží i v rozdílném vztahu pravicových i levicových politických stran k naší nedávné minulosti a tím i k Českému svazu bojovníků za svobodu a ke Konfederaci politických vězňů. Ukázaly to i nedávné hrátky kolem obsazení funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
  Jen ten, kdo dnes u nás vidět nechce nevidí, jaké tiché i veřejné podpoře se u pravicových stran těší Konfederace politických vězňů. Jistě – vždyť komunisté v minulosti sáhli na zoubek právě posvátným liberálním a konservativním zásadám, jako je svoboda, pluralitní demokratický systém, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, volný trh, především osobní zodpovědnost každého člověka za svůj vlastní osud, co nejméně zásahů státu do celého společenského organizmu a nadměrného přerozdělování hrubého národního produktu prostřednictvím státního rozpočtu. A oběti komunistického systému pocházely především z řad těch, kteří dříve něco vlastnili a z řad inteligence, která se hlásila k demokratickým ideálům.
To si ale ani dnes někteří obhájci starých pořádků nechtějí připustit a nedávnou minulost idealizují, zrovna tak, jak Konfederace politických vězňů ve své zatrpklé obhajobě, vyplývající z jejich osobní zkušenosti se socialistickým režimem přehlíží přehlíží dnešní chyby naší cesty k demokracii a pohlíží podezřívavě i na ty občany, kteří na ně dnes upřímně poukazují a kritizují je. Vždyť mnozí z nich – bez ohledu na svou dřívější stranickou příslušnost na náměstích zvonili těmi proslulými klíči. Pravda– někteří až tehdy, když to již bylo pro ně bez rizika a viděli, jak se kolem nás tzv. reálný socializmus hroutil jeden za druhým. Charta i Anticharta, statečnost i lhostejnost, někdy i zbabělost šly vždycky souběžně ve všech přelomových obdobích našeho národa. Až se dnes jeden nestačí divit–soudě především podle množství kritiků komunizmu z pražských uměleckých řad, často vystupujících v našich médiích, co tu bylo dříve, před rokem 1989 antikomunistů.  Až se dnes na druhé straně jeden nestačí divit, co zůstalo v dnešní KSČM těch, kteří v roce 1969 - 1970 při husákovských stranických prověrkách ochotně souhlasili s okupací sovětských vojsk v srpnu roku 1968 a dnes se zase již stali radikálními bojovníky za sociální spravedlnost a naše národní zájmy.
Je pro každou zemi v každé době hotovým neštěstím, zmocní–li se vlády radikálové toho či onoho ideologického směru, hlásající nenávist a nepřátelství ke svým politickým odpůrcům, princip kolektivní viny, odsudek celých velkých sociálních skupin. Skutečná, demokratická jednota v mnohosti, jejímž základem je konstruktivní diskuse tak bere zasvé a národ je pak roztříštěn na mnoho partikulárních zájmů, bez jednotící ideje. To se dnes stalo i nám.
„Nikdy nebyla v naší společnosti tak hluboká mravní krize jako je nyní!“, hlásají jedni. „Nikdy se u nás neměli lidé tak dobře jako teď“, hlásají druzí a trumfují u nás za vládnoucích komunistů známým nedostatkem banánů či jiného jižního ovoce a zamlčují i jejich různá dobrá sociální opatření ve prospěch nižších sociálních vrstev.
Černobílé vidění věcí přes subjektivní optiku brýlí mámení není právě nejlepší metodou k dobrání přibližné pravdy.
Jak to viděl zesnulý papež Jan Pavel II. v článku, nazvaném „Evropa, kapitalizmus a Marxovo učení“: „Komunizmus se projevil jako utopie, v praxi selhala. Na druhé straně bude kapitalizmus slučitelný se sociální doktrinou, je v mnoha ohledech totožný se zákony přírody. Ale je nutné odmítnout jeho bezpráví, zneužívání, násilí, aroganci… Úspěch komunismu v našem století byl reakcí na jistý dravý typ kapitalismu, na jeho krutost, kterou všichni známe. Popsal ji Marx, ale i Leon III. ve své papežské encyklice „Rerum novarum“ z roku 1891. V ní odmítá třídní boj, ale i krutost kapita- lismu… Zastánci krajního kapitalizmu mají tendenci zavírat oči před dobrými věcmi, které komunizmus uskutečnil: boj proti nezaměstnanosti, péči o chudé…kapitalismus jako  takový je spíše individualistický… Střetávání komunizmu s kapitalismem napomohlo k tomu, že dnes nemůže již ignorovat oprávněné požadavky chudých… Vznikl sociálně tržní stát…atd“ (Rozhovor s novinářem Jasem Gawronskim, 24. 10. 1993.)
Jen občas v našich médiích probleskne výrok Václava Havla a jiných bývalých disidentů, projevujících znepokojení nad tím, kam to až dnes po morální stránce v naší společnosti dospělo a nechápavě kroutí hlavou nad tím, jak jsou lidé nevděční, neváží si vydobyté svobody a nadále tvrdošíjně volí komunisty. Přitom je ani nenapadne, aby hledali vinu především v deformacích našich politiků a desiluzi lidí při uskutečňování naší demokracie.
 „Lidičky, prosím vás, neblbněte! –asi by prohlásil Švejk na adresu těch, kteří v poslední době tak často v našich médiích brebentí o elitě národa a o tom, že opravdu –ale opravdu byznys rozhoduje vše. Starostlivě přitom sledují pohyby kurzů na burzách a radí lidem co dělat, aby neprodělali. Na ty dole se dívají pohrdavě, spatra, s lišácky přimhouřenýma očima jen jako na nemyslící masu a pokud možno lacinou pracovní sílu, které stačí jen plné břicho. Jejím jediným právem je - podle nich–z času na čas volit či nevolit, svobodně poslouchat v televizi, internetu či na počítačových hrách přihlouplé a naivní filmy, plné krutosti, násilí a podobné „výdobytky“ masové kultury, vyráběné pro celý svět na běžícím pásu komerčních studií. Otevřená komunistická totalita byla tak nahrazena totalitou peněz, médií a reklamy. Je přitom pozoruhodné, v jakém obrovském množství právě „ti dole“ u nás prokazují v různých dobrovolných sbírkách vysoký stupeň solidarity a soucitu k trpícím, jako např. v případech přírodních katastrof i různých osobních nepřízních osudu. 
Vy, pánové, kteří se dnes tak často v našich médiích profesionálně živíte falšováním našich dějin, zpochybňováním charakteru tohoto národa, údajným pokřivením jeho páteře, počínaje husitstvím a konče idealizací vlády Habsburků a harmonické spolupráce katolické církve s ní, přičemž si nevšímáte boje celých generací našich obrozenců za právo používat svůj rodný jazyk a za národní svéprávnost, jen potvrzujete známou tezi: největší nebezpečí pro tento národ v jeho historii ani tak nepředstavovali jeho vnější nepřátelé, ale část jeho vlastních lidí, spojujících se s těmito nepřáteli. Ještě Adolf Hitler i na naši adresu prohlásil: „Slované jsou masou rozených otroků, která cítí potřebu pána. Nejsou schopni si vytvořit vlastní stát“. (Čas. Okťabrije, 1963 C 11 článek Medvěděv, str. 743.) To, že s ním nesouhlasíme, ještě neznamená, že by přitom nepoukázal na naši známou chronickou neschopnost jednoty. (Lidová pověst o Svatoplukových prutech z doby Velkomoravské říše, a vůbec celé naše rozporuplné dějiny to potvrzují.) 


Je tomu ale opravdu tak?


Vždyť ani naši dva prezidentové - Václavové by si zatím nikdy společně nesedli na koně sv. Václava, patrona země české, stojícího na Václavském náměstí v   Praze. Historicky mlhavého symbolu, ztotožňujícího ochotu podřídit své knížectví ve jménu míru a křesťanských ideálů tehdejšímu silnějšímu sousedu, Svaté říši římské národa německého. Každý z obou by usiloval(kdyby mohl), aby na něm seděl jako první vpředu, držel v rukou uzdu a praporec vůdce národa a ne jako ten druhý za ním u zadku, natož aby se shodli na hodnocení naší nedávné historie. (Ostatně jsou i takoví, kteří by raději na Václavském náměstí viděli pomník bratra sv. Václava Boleslava, za jeho aktivní odpor a boj za nezávislost proti tehdejším silnějším sousedům.) Jako tehdy, i dnes má každý z nich jen tu svou pravdu. Ten minulý prezident se svou rozevřenou náručí, vyzývající celý svět ke sbratření (nejraději pod vedením Ameriky). Ten současný, hrající na národní notu, vědom si, že nic se nemá přehánět, ani evropská integrace, že všechno má mít svůj čas, prostor a ověřenou zkušenost - ten se zase bojí o naši nezávislost politickou. Varovně zvedá prst, ukazující na Evropskou unii a volá: „Zase již o nás- bez nás!“ Mnichovský přízrak zrady Francie a Anglie, spáchané na naší zemi v těžkých chvílích naší 1. republiky a to, co po něm následovalo – to dodnes mnohé lidi ovlivňuje. A tak se letos i v Den osvobození prezident Václav Klaus na Vítkově nejen poklonil památce všech padlých v boji proti fašismu a ostatkům legionáře od Zborova, ale zároveň i vyjádřil pochybnosti, zda si naše současná profesionální armáda vyslouží lásku našich lidí, bude-li jen plnit funkci expedičního sboru na cizích územích. A ve stejný den, při povyšování důstojníků do hodnosti generálů, vyslovil podiv nad tím, že za jeho prezidentování obdrželo na návrh armádních funkcionářů tuto hodnost již 84 nových generálů. Příliš mnoho na tak malou armádu a zemi!
Exprezident Václav Havel zase ten stejný den večer v hlavním televizním vysílacím čase v pořadu Post Bellum pod heslem „My jsme to nevzdali“ na dálku blahopřál při udělování cen Paměti národa k 65.výročí osvobození především jen účastníkům našeho a západního protifašistického a protikomunistického odboje.
A aby to bylo ještě jasnější se stavem naší společnosti – navíc ve stejný den v Praze tisíce mladých lidí demonstrovalo za právo legálně používat marihuanu. Den osvobození jim byl šumafuk – přednější jim byla droga. Lze se divit? Vždyť celá léta panující galimatyáš ve školních osnovách při výuce naší nedávné historie tuto apolitičnost u mladých jen podporuje a ke skutečně ideologicky z té či oné strany nezkresleným našim nedávným dějinám je ještě daleko. Právě z iniciativy Konfederace politických vězňů vydaná multimediální učebnice pro potřeby škol tak může postihnout jen jeden z pohledů– byť dosud chybějících- na celkové hodnocení naší nedávné historie.  
   A co na to ti mrtví a zbytek živých účastníků protifašistického a protikomunistického odboje z těchto dvou organizací? Ti, kteří přežili, jsou společně zváni na státní oficiální slavnosti. Prsa plná vyznamenání, stojí na čestném místě vedle sebe- a přece často si vzájemně cizí. Ti mrtví byli spáleni v nacistických i našich vlastních krematoriích, pochováni na neznámých místech či zahynuli na pochodech smrti. Jaký je jejich vzkaz nám, současníkům?

 Byl jsem v Dachau

Místo utrpení, ale i poučení. Zachovalo je demokratické Německo pro poučení sebe i jiných. Ročně jím prochází kolem 700 000 lidí, aby uctili památku více než  200 tisíc vězňů z více než třiceti zemí, kteří prošli branou tohoto koncentračního tábora. Ale nejen cizinci je navštěvují. Povinně, v rámci učebních osnov jím za doprovodu učitelů procházejí i žáci německých škol. Aby viděli a slyšeli. (Není to snad na žácích páchaná totalita?– slyším v duchu některé naše milovníky svobody.)
29. dubna tohoto roku to již bylo 65 let, co tento koncentrační tábor osvobodila 42. americká pěší divize. V nacistickém Německu byl vybudovaný jako první,krátce po zvolení Adolfa Hitlera kancléřem v roce 1933, v těsném sousedství městečka  Dachau. Pár kilometrů od Mnichova, kdysi opěrného bodu Hitlera. Uvěznění tam byli– mimo vrahy a jiné asociální živly všichni ti, kteří s nástupem Hitlera k moci nesouhlasili. Němečtí komunisté, sociální demokraté, pokroková inteligence a Židé. Později již sloužil jako vzor pro všechny ostatní budované koncentrační tábory hitlerovského Německa. 
Náš zájezd, organizovaný cestovní kanceláří Foltýnová s nabídkou destinace (jak se dnes říká) Dachau – Mnichov se skládal jak z mladých lidí, tak i starších věko- vých skupin. V duchu si myslím – bude to mladé lidi zajímat? A vůbec–která cestovka si takovou neobvyklou trasu vymyslela? Omlouvám se cestovce i mladým účastníkům zájezdu za své pochybování! Trasu si vymyslela sama naše mladá průvodkyně a přihlášení účastníci, pocházející z Plzně, okolí Klatov, Horšovského Týna a Domažlic s pozorností naslouchali více jak dvouhodinovému výkladu průvodce. „Místo činu“ je ten nejúčinnější učitel historie.
1. máj tohoto roku: jednotlivci i celé zástupy lidí za vedení jednotlivých německých průvodců tiše procházejí od místa k místu tohoto koncentračního tábora. Zvlášť mi v mysli utkvěl průvod polských katolických noviců, budoucích duchovních. Mladé oduševnělé tváře v černých klerikách, na prsou kříž. V očích všech lidí jakýsi rozpačitý, nechápající smutný výraz. Výraz lidí sytých, svobodných, kteří vědí, že po této krátké prohlídce se budou vracet ke svým milým, do bezpečí svého domova. Výsledný dojem z návštěvy lidského utrpení je nezapomenutelný.
S opravdovou německou důkladností a smyslem pro pořádek, tak vlastní tomuto národu zde byl vypracován přísný systém: od příjezdu transportu s vězni na nádraží městečka Dachau pěšky do koncentračního tábora. Cesta přes bránu s nápisem „Arbeit macht frei“. Za ní Appelplatz– obrovský prostor pro nástupy vězňů, za ním budovy příslušníků SS. Odtud příchod do budovy k zaevidování, rozčlenění na jednotlivé kategorie vězňů podle barvy přiděleného trojúhelníku na vězeňských pruhovaných šatech. Od červeného pro vězně politické, žluté pro Židy až po vrahy v barvě černé. Český komunista vedle Sokola, inteligent vedle dělníka, důstojník vedle prostého občana, Polák vedle Itala. Kněží různých náboženství, katolíci, protestanti . Odchod do halové koupelny. Odtud vedla široká hlavní cesta přes celý dlouhý tábor obdélníkového tvaru, podél ní z obou stran dlouhé řady dřevěných baráků, každý z nich označený číslem. Tam byli vězni jako sardinky namačkáni v dřevěných přihrádkách– postelích. Vzadu po straně, na konci tábora nezbytné krematorium a další „koupelna“ s otvory se smrtícím plynem. Kolem dokola vysoký betonový plot, vodní příkop, ostnatý drát a pravidelně rozmístěné strážní věže s rozkazem okamžitě střílet při přiblížení k plotu.
Čekali na dobu, kdy odtud budou odvezeni„na konečnou“ svého žití. Vždyť ke konci války sloužil koncentrační tábor Dachau jako místo, odkud byli vězňové,

v jejichž spisech se nacházela poznámka „návrat nežádoucí“ odvezeni ke konečné likvidadaci do jiných koncentračních táborů k tomu určených. Ke konci války strašlivý hlad, nacisté nedělali se stravováním vězňů problém. Chléb, česnek, cibule byly mezi vězni nejžádanějším artiklem výměny za cigarety. Ale kdo je měl? Zoufalé dopisy svým rodinám o zaslání balíčku s potravinami musely být psány jen v němčině, jinak je cenzura nepropustila.
Postál jsem u bloku 17/1, kde můj otec, číslo vězně 111994 strávil několik měsíců. Koncem roku 1944 byl po vypršení čtyřletého trestu v různých věznicích Němec- ka odvezen z Brna– Kounicových kolejí do Dachau s onou poznámkou a odtud do koncentračního tábora Hamburg – Neuengamme, kde zmizely jeho stopy…! 


Rozhovor s mrtvými

 V Dachau jsem si v duchu znovu pokládal otázku po smyslu oběti člověka ve jménu určitého ideálu. Svoboda? Pro koho! Láska k vlasti a národu? Obětovat svůj ži-vot pro větší sociální spravedlnost utiskovaných a vykořisťovaných?
Zdálo se mi, když jsem stál na Appelplatzu, kam byli dvakrát denně vězňové nahnáni k přepočítávání, jakoby ke mně po těchto tichých úvahách z nesmírné dálky doléhal nějaký šum a já uviděl nesčetné stíny vězňů v pruhovaných šatech a souhlasné přikyvování vězňů na mou otázku po svobodě:
 „Co je život člověka bez svobody? Jsme zde jen loutky v rukách našich krutých principálů. To bys chtěl? Existuje v životě člověka něco důležitějšího než svobda– možnost svobodného rozhodování o sobě i o životě celého národního společenství?“ – jako bych z jejich řad slyšel odpověď na mou otázku.
„Všechno, i čas plyne“ - nevím, proč mne napadla myšlenka starého antického filozofa o tom, že nic není tak jako kdysi bylo. „Čas a lidé mění podle představ vítězů i samotný obsah těchto vznešených pojmů“- odpovídal jsem jim v duchu, na základě své vlastní zkušenosti. „Vy, kteří jste zde kdysi stáli živí, dovedli jste se přece jen ve jménu svobody sjednotit v boji proti fašizmu. Bez rozdílu ras, politického, sociálního a náboženského přesvědčení. To byl tehdy hlavní nepřítel pro celé lidstvo. Dnes se svobodou ohání nejen člověk poctivý, ale každý darebák. Kdo oddělí koukol od pšenice v čase, kdy zase jenou mezi lidmi na celé čáře zvítězila nadvláda peněz nad odvěkými zásadami lidské slušnosti a spravedlnosti? Za takovou svobodu byste asi dnes umírat nechtěli!“– odpovídal jsem jim. V zástupech to zašumělo a odpověď na sebe nenchala dlouho čekat: „ Ale peníze, jejich množství jako prostředek směny či měřítko hodnocení člověka jsou lidským výmyslem a nemají vinu na tom, co s nimi lidé v průběhu času udělali!“ Na to jsem odpověď nenalezl.
„A co vaše tehdejší, z hlediska dnešního člvěka až nepochopitelná láska k vlasti a národu?“ – nedal jsem jim pokoje. Celý obrovský zástup jakoby se zachvěl.„Láska k národu byla tím hlavním, co nás v našem životě dávalo dohromady. Dávala sílu přežít, posilovala myšlenku, že po vítězné válce bude konečně vyřešen odvěký boj mezi námi a Němci. Za to stálo žít i umírat!“–ozývalo se skoro sborově a zároveň hněvivě z jejich řad. „Vždyť jsme tím plnili myšlenku a touhu tisíců našich obrozenců, i úsilí T. G. Masaryka o naše osamostatnění v rámci evropských národů“.
 „Jistě“ – odpovídám jim. „Odsunuli jsme z našeho pohraničí, se souhlasem vítězných mocností sudetské Němce,neboť většina z nich se pod heslem „Heim ins  Reich“ ve svobodných volbách k Hitlerovi hlásila. Mysleli jsme si, že tím bude všechno vyřešeno. Nebylo. Brzy po válce jsme si našli nového nepřítele– Západ a nepřítele vnitřního. Zvítězilo heslo ‚Kdo nejde s námi, jde proti nám!‘. Až jsme po čase zjistili, že to poražené Západní Německo si žije lépe než my a začínali jsme na tu stranu pošilhávat. Pak přišel rok 1968 a s okupanty i bratrská pomoc a heslo socialistického internacionalizmu. Po lásce k vlasti se slehla zem. Jak za komunistů, tak i teď na ni padá prach zapomnění. Kdepak - dnes byste ji marně hledali! Kdo by za ni chtěl dobrovolně položit i život jako vy? Vždyť i v tom Iráku či Afghánistánu se bojuje za peníze a naftu, nikoli za vlast. Časy se změnily. Teď je prioritou angličtina, studium( pokud je to možné v elitním Oxfordu či v Cambridgi), poté nejraději práce v bankovnictví či ve funkci manažera velké, nejraději cizí společnosti. Úspěch a balík peněz! Rodina? Děti? Ani  náhodou! „To je hustý‘ – říkají někteří mladí, „od  toho ruce pryč!“. Vězňové jen udiveně zírali a nezmohli se ani na slovo. „Lidé rychle zapomínají na to, co už není“, pomyslel jsem si.
 „Říkáte, že jste bojovali a umírali i za větší sociální spravedlnost?“– předem jsem věděl, co taková otázka mezi nimi způsobí. Že část z nich bude souhlasit a část ne. A opravdu – vždyť mnozí z nich byli živnostníky a našlo se v jejich řadách i několik majitelů větších realit. Proto i heslo o majetkové rovnosti a zestátnění jejich majetku po vzoru Sovětského svazu jim připadalo nesmyslné. Zejména od nich se ozývaly výkřiky nesouhlasu: „Stát by byl špatným hospodářem!“– křičeli známou větu liberálů. Ale bylo mezi nimi i mnoho těch, kteří v tom různorodém shromáždění zvedali nahoru ruce sevřené v pěsti a v jejich hladových očích se zračilo pevné odhodlání odstranit po válce tu věčnou nespravedlnost mezi bohatými a chudými.
„Zrovna jako dnes u nás!“, pomyslel jsem si a odcházel za ostatními účastníky zájezdu. „Svoboda, láska k národu? Možná! Ale to bratrství, jednota mezi lidmi? Snad až tam na věčnosti!“

Oslavy po našem

U nás dnes místo vzpomínek na dvě ničivé světové války nastoupil jiný způsob státních oslav. Na rozdíl od Ameriky, neustále se topící v záplavě státních  symbolů, drtivá většina našich občanů při státních oslavách prapory a vlajky nevyvěšuje. Do značné míry jim to zošklivil minulý režim. Ale nejen on, ale především naši politici. Dnes se s nimi setkáme jen na budovách státních institucí či nanejvýš v rukách rozvášněných fanoušků sportovních klubů, kteří si často svou neukojenou mladistvou pudovou agresivitu za podpory alkoholu vybíjejí na fanoušcích rivalů a sportovních zařízeních. Netouží po hrdinství, získaném ve skutečném boji s nepřítelem. K okamžitému, rychle pomíjivému záchvatu národní hrdosti jim postačí jen oslava vítězství vybojovaného druhými. V našich hospodách i na Staromáku se hruď dme pýchou a hrdostí a slzy vstupují do očí při pomyšlení, že jsme se například stali mistry světa v hokeji. Konečně nějaké světové zviditelnění!  Prapory a vlajky se těmto novodobým vlastencům kymácí a třepetají v rukou. Co na tom, že mnozí z našich hráčů a fanoušků již ani pomalu neznají slova naší národní hymny! Sportovní vítězství mezinárodního významu – to je prvořadé politikum a nechybí při něm ani naši nejvyšší ústavní političtí činitelé, včetně pana presidenta a patřičná tučná finanční odměna hráčům.   
 Memento

V dnešním Mnichově, vzdáleném od Dachau asi 15  km se již dávno nechodí do hospod tleskat fanatickému Vůdci národa Hitlerovi, ale jako za něj i dnes jsou přeplněné milovníky piva. Na hlavním, rovněž přeplněném náměstí vyhrávaly na 1. máje odpoledne kapely mladých a stejně jako v Plzni se hráči při hře v křečích svíjeli a decibely burácely, až se domy otřásaly. Pod postaveným jevištěm se- stejně jako v Plzni, při jejich hře kroutily davy mladých v onom zvláštním tanci, kterému by se podivil nejen náš Guth-Jarkovský, ale i dnešní úctyhodní plzeňští učitelé tance. Nedaleko odtud visel na jedné soukromé galerii plakát, oznamující, že pozítří, 3. května se bude konat vernisáž obrazů zpěváka pana Karla Gotta.
Proudy lidí, včetně mnoha početných rodin tureckého původu, obklopených množstvím malých dětí směřovaly na rozsáhlý areál olympijského stadionu, ve kterém dříve hrával i oblíbený Bayern Mnichov. Kolem se nachází jezírka s kachnami, množství atrakcí pro malé děti a za tím vším, v klidné procházkové zóně pečlivě udržované cestičky parku. Celému prostoru vévodí vysoká vyhlídková věž s krásným panoramatickým výhledem na celé město a okolí a nedaleko od ní stojí neobvyklá válcovitá budova muzea BMW. Areál byl vybudován na obrovských haldách vyvezených sutí průběhem 2. světové války zbombardovaného Mnichova a tvoří nyní rekreační a zábavné zázemí města. Když se pak na největším gotickém kostele Mnichova– Frauenkirche, v 17. hod. najednou rozezvučely obrovské zvony, a na nějaký neviditelný pokyn se k nim přidaly i ostatní zvony početných kostelů Mnichova, uvědomil jsem si, jak se v tomto městě setkává minulost s přítomností. Co se stane v budoucnosti?


Miroslav Dekař, Český svaz bojovníků za svobodu, Plzeň - Slovany

 

Dachau

Autor článku M.Dekař